Středověké souboje

Středověké souboje přitahují milovníky adrenalinu

Třeskot mečů a muži koulející se po zemi: středověký souboj přitahuje stále více adeptů, kteří v něm nacházejí spojení historie s prostou radostí ze souboje.

„Vždy se mi souboje líbily. Který malý chlapec by nechtěl udeřit někoho mečem?“ svěřuje se osmadvacetiletý Brit Luke Woods, který se účastnil rytířských bojů v hangáru v Bernau nedaleko Berlína. Německý turnaj, který byl jakousi předehrou mistrovství světa pořádaného v polském Gdaňsku, přitáhnul nakonec, na rozdíl od prvního zápolení v roce 2013, kdy se ho zúčastnila jen hrstka nadšenců, třicítku rytířských týmů. Skupiny po pěti zápasnících z celé Evropy spolu bojovali v brnění těžkém 25 kilogramů, vyzbrojeni meči, sekyrami a palcáty a mohli libovolně rozdávat rány pěstí a kopance a podrážet si nohy.

„Pro mě to je spojení všeho, co miluji v rugby, je to boj a historie zároveň,“ říká Luke Woods, bývalý šampion v rugby, který dnes vyučuje střelbu z luku. Středověký souboj nemá přesto, že jeho pravidla zaplňují 20 stránek a že mu přihlíží několik sudí, nic společného s filmovými simulacemi, kde si nikdo neublíží. „Jeden hoch skončil v nemocnici s řeznou ránou u oka a se zlomenou rukou a nohou,“ uvádí viceprezident Mezinárodní federace středověkého boje (IMCF) Adam Nawrot. „Žádnou vzácností nejsou otřesy mozku, stačí, aby byla přilbice špatně upevněna, častá jsou i vymknutí kolenou či ramenou,“ dodává Luke Woods. „Někdy vás zahalí rudá mlha,“ doplňuje šestatřicetiletý Pawel Kurzak, člen britské skupiny Battle Heritage Lions.

Na rozdíl od mravů panujících ve středověku nezabíjí vítěz protivníka. Stačí, když ho srazí k zemi. Vítězství patří tomu, kdo je ve třech kolech nejlepší. Přísně zakázáno je udeřit protivníka do hrdla, do podkolení či do rozkroku. Za zmlácení nepřítele ležícího na zemi zaplatíte žlutou kartou. „Souboje vypadají jako obrovská zmatená změť, ale jsou velmi organizovány,“ říká třiatřicetiletý Julien Roumaud z francouzského týmu. Ostří zbraní musí být podle pravidel IMCF otupeno a každé brnění musí být historicky věrné. „Je to úplně jako sport. Musíte být ve výborné kondici, abyste mohli v těžkém brnění běhat, proto jsem přestal pít alkohol,“ zdůrazňuje Julien Roumaud. „Cvičím asi osm hodin týdně, techniku a strategii a kardio cvičení jako u boxu,“ říká. V boji pak stoupá adrenalin. „Samozřejmě, že máte strach, ale je to dobrý strach, který bystří ducha,“ dodává.

Podle Pawela Kurzaka přitahuje tato disciplína lidi nejrůznějšího zaměření, od počítačových expertů po bankéře a advokáty. V německém týmu je dokonce jeden vojenský expert. „Západní kultura se vyvinula tak, že dnes už nikdo nechce nikoho zranit či urazit. Tady ale máme dva týmy, které přistupují na výzvy a nebezpečí. Mimo arénu jsme přátelé, ale tam, to je jiné,“ říká Pawel Kurzak.