V severní části Českého lesa, vysoko nad okolní krajinou, se zvedá mohutná zalesněná dominanta. Krajinnou výraznost rulové hory s protáhlým severojižním vrcholovým bradlem zvyšuje dodnes zřícenina hradu Přimdy, jemuž vděčí hora i městečko pod ním za své pojmenování. Hrad Přimda se řadí mezi historicky a stavebně nejvýznamnější hradní architektury v Čechách a málokterý hrad se může pochlubit obdobnou vysokou polohou (837 m nad mořem), umožňující výhled hluboko do západních Čech i na německou stranu. Hrad zaujímal strategicky klíčovou pozici na důležité obchodní cestě z Prahy a Plzně do Horní Falce a Norimberka. Byl též významnou středověkou celní stanicí.
Historie hradu
První zmínka o hradu Přimdě bývá obvykle vztahována již k roku 1121, kdy zde podle slov kronikáře Kosmy „vystavěli nějací Němci uvnitř hranic českých ve hvozdě, k němuž se jde přes ves Bělou, hrad na strmé skále“. Zakladatelem měl být s největší pravděpodobnosti markrabě sousední severní marky Děpolt II. z Vohburgu, který přibližně v této době stavěl také první kamenný hrad v Chebu a jemuž tehdy patřilo celé Chebsko.
Neustálé pohraniční konflikty vyvolaly zvýšený zájem o ochranu české zemské hranice, a tak již roku 1126 dal kníže Soběslav I. více opevnit Přimdu. Již tehdy měla Přimda podobu kamenného hradu. Ze stavební analýzy (rozbor dispozice, způsob opracování velkých kvádrů) vyplývá, že nejstarší část hradu, hranolová obytná věž, vznikla už v první čtvrtině 12. století za Vohburgů. Během 12. století se stala Přimda svědkem dramatických událostí, souvisejících se zdejším dvojím uvězněním Přemyslovce Soběslava II., syna Soběslava I. a pozdějšího českého knížete. Dynastické rozpory byly pro německého císaře Fridricha I. Barbarossu vítanou záminkou k ovlivňování vnitřních záležitostí české země. Proto také s císařovým souhlasem mohli Soběslavovi přátelé roku 1150 přepadnout Přimdu, zavraždit jejího purkrabího Bernarta a osvobodit Soběslava, který se stal v následujících letech vhodným prostředkem k nátlaku a vydírání knížete Vladislava II. Když však po dohodě mezi pražským knížetem a císařem ztratil Soběslav II. podporu císařského dvora, byl důvěřivý Soběslav II. zajat a uvržen opět na Přimdu, kde strávil 12 let. Teprve nová situace přinesla Soběslavovi II. svobodu a konečně se roku 1173 stal českým knížetem. Soběslav II., zvaný pro své antipatie k aristokracii hanlivě „selský kníže“, se dlouho z trůnu netěšil. Roku 1178, kdy jeho politika vzbudila nevoli mocného souseda Fridricha Barbarossy, byl svržen.
Hrad Přimda byl v následujícím 13. století (1249) dočasným vězením jiného Přemyslovce, pozdějšího krále Přemysla Otakara II., jenž zorganizoval neúspěšnou vzpouru proti svému otci Václavovi I. Z významnějších královských purkrabí se na Přimdě připomínají v letech 1250–1263 Ratmír ze Skviřína, předek pánů ze Švamberka a jeho nástupce z let 1263–1269 Vilém ze Žinkov.
Začátkem 14. století hrad Přimdu poprvé zastavil král Jan Lucemburský – a to jednomu z nejmocnějších feudálů, Vilémovi Zajíci z Valdeka. Roku 1319 vytáhl Vilém z Přimdy do Bavor hájit královy zájmy, ale z výpravy se už živ nevrátil. Král sice hrad od jeho synů vyplatil (kolem r. 1320), ale brzy potom jej opět zastavil svému věřiteli Jakubovi Frenclínovi, staroměstskému rychtáři z patricijské rodiny Volfinovců, který byl roku 1331 jmenován dokonce královským podkomořím. Přimdecké zboží tehdy zahrnovalo hrad s purkrabským úřadem, několik vesnic a osadu v podhradí s farním kostelem, jež získala od krále Jana Lucemburského výsady tržního městečka. Existovala zde také celní stanice. Přimdečtí manové a feudální vazalové, kteří chránili ze svých tvrzí exponovanou hranici, podléhali rovněž purkrabímu a měli na hradě svůj manský soud. Patrně v této době došlo ke gotickému rozšíření starého hradu; zpráva z roku 1336 uvádí, že prostranství kolem hradní věže bylo již uzavřeno kamennými hradbami s dřevěným podsebitím.
Napětí v říši a nepřátelství mezi Ludvíkem Bavorem a českým králem Janem Lucemburským vedlo na jaře 1336 k neúspěšnému pokusu o dobytí hradu Přimdy. Posádka se ubránila, ale městečko s podhradím vyhořelo. Jakub Frenclín zůstal zástavním držitelem hradu nejméně do roku 1341. Mladý králův syn Karel, tehdy ještě správce království, vyplatil roku 1344 hrad ze zástavy a zařadil jej mezi hrady, které měly zůstat v přímém královském držení. Ale jeho syn Václav IV. otcovu vůli porušil a Přimdu opět zastavil nejprve krátce Jindřichovi z Rožmberka a roku 1395 na více než deset let Oldřichu Zajícovi z Házmburka. Oldřich Zajíc měl většinu svého majetku v severozápadních Čechách, a proto se souhlasem krále vyměnil roku 1406 s bratry Boreši z Rýzmburka hrad Přimdu za hrad Andělská Hora u Karlových Varů.
Noví držitelé využívali nejistoty a zmatků na sklonku Václavovy vlády k loupení, v němž proslul jejich přimdecký purkrabí Tisto. Když však nešetřili ani královský majetek, byla proti nim vyslána trestná výprava v čele s královským podkomořím Janem z Lestkova, který na začátku roku 1416 nenadálým útokem obsadil městečko; hradu se však královští vojáci nezmocnili. Asi třicet ozbrojenců z družiny pánů z Rýzmburka zajatých v podhradí bylo později v Praze pověšeno. Odpor Rýzmburků definitivně zlomila až druhá výprava v roku 1418, při které se purkrabí Tisto vzdal královským obléhatelům. Ztráta hradu donutila Boreše z Rýzmburka ke smíru s králem. Jeho přimdecké zboží bylo zastaveno Mikuláši Chudému z Lobkovic s podmínkou, že napříště bude hrad královskému vojsku vždy otevřen.
Na začátku husitství, roku 1420 vrátil Mikuláš z Lobkovic hrad Přimdu novému králi Zikmundovi, jenž zapsal hrad i s purkrabstvím svému věrnému přívrženci Jindřichovi Žitovi z Jivjan. Od té doby byl hrad mocnou oporou katolické strany na přístupové cestě do Čech. Jindřich Žito pomáhal v roku 1427 při obraně Tachova, po jeho dobytí byl husity zajat, ale podařilo se mu uprchnout. Do konce husitství jej zastupovali na hradě synové Lvík a Petr. Roku 1429 husitské vojsko hrad Přimdu krátce obléhalo, avšak silná střelba z hradu je donutila k ústupu. Jindřich Žito se na hrad vrátil a připomíná se tu jako purkrabí v letech 1434–1437. Roku 1439 potvrdil král Albrecht II. Habsburský Žitovým synům Zikmundovy zápisy a připsal jim i 500 kop grošů za věrnost v těžkých dobách. Syn Lvík z Jivjan převedl zástavní právo roku 1454 na Jana ze Švamberka, což potvrdil téhož roku i král Ladislav. Hrad Přimda zůstal od té doby v zástavním držení Švamberků až do roku 1592. Po smrti Jana ze Švamberka vládli na hradě dočasně bratři jeho vdovy Hedviky ze Švamberka, Lev a Protiva z Rožmitálu. V roce 1468 odevzdali oba Rožmitálové hrad Janovu synovi Zdeňkovi ze Švamberka, jehož byli do té doby poručníky. Král Vladislav II. potvrdil roku 1475 novému držiteli jeho nároky zároveň s příspěvkem na opravu hradu. Za něho byl hradní areál rozšířen o jižní, hradbami opevněné předhradí, tzv. dolní hrad. Zdeněk ze Švamberka držel hrad ještě roku 1518, po něm, až do své smrti roku 1529, jeho syn Mikuláš.
V polovině 16. století byla Přimda již značně zchátralá, přesto si zachovávala svůj význam jako strategický opěrný bod i jako ochrana celního přechodu. A proto král Ferdinand I. vyhověl Adamu ze Švamberka v žádosti o výpomoc při opravě. Tehdy byly provedeny na hradě některé menší úpravy věže (nový vchod v přízemí jižní zdi, renesanční vyzdívka oken ve východním průčelí) a opevnění a většina dřevěných hospodářských budov v tzv. dolním hradu byla nahrazena alespoň částečně zděnými budovami. Oba bratři Švamberkové byli u krále Ferdinanda I. dobře zapsáni už od roku 1547, kdy se postavili proti stavovskému povstání, a proto neměl být hrad Přimda vyplacen do konce jejich života. Adam ze Švamberka, v letech 1560–1577 nejvyšší dvorský sudí, pobýval většinou v Praze nebo na tvrzi Olešné, kterou vyženil se svou první ženou Annou z Rajcenštejna. V roce 1592, dva roky po smrti Adama ze Švamberka, končí téměř stopadesátileté panství Švamberků na přimdeckém zboží. Přimda byla přes nechuť švamberských dědiců královskou komorou vyplacena a téhož roku se ujal správy majetku královský hejtman Teofil Lvovický ze Lvovic. Teprve nyní se ukázala zchátralost hradu. Opravy by si však vyžádaly velké náklady, a protože finanční tíseň císařského dvora nutila Rudolfa II. rozprodávat výhodně královská zboží, došlo proto k rozprodeji přimdeckého panství. V roce 1621 Přimdu česká komora postoupila bavorskému plukovníkovi Timonovi Lindelovi a v držení jeho rodiny zůstalo přimdecké panství do roku 1675. Tehdy je koupil od plukovníkova syna Jiřího Maxmiliána Lindela hrabě Jan Václav Novohradský z Kolovrat, který vytvořil na místě přimdeckého panství novou pozemkovou državu se sídlem ve Velkých Dvorcích. Hrad Přimda, bývalé centrum panství, byl tehdy už neobydlenou zříceninou.
Hradní stavba zaujímala jižní konec vrcholového bradla a z té strany vedla přístupová cesta od městečka, částečně vytesaná ve skále. Dnes je prakticky jediným zachovaným zbytkem hradu mohutná hranolová věž ovládající skalnaté temeno. Tato cenná románská architektura z první čtvrtiny 12. století byla zároveň nejstarší částí a jádrem tzv. horního hradu. Věž má zhruba čtvercový půdorys o straně asi 16 m (vnitřní čtverec přízemí 9,7 m). Vnější a vnitřní líc zdiva je z žulových kvádrů, uvnitř je lité zdivo, tj. lomový kámen zalitý maltou. Zdi, v přízemí dosud téměř 4 m silné (severní a východní strana 3,8 m, zdi do dvora 3,4 m), se nahoru zužují. Stavba měla původně tři patra vždy s jednou místností, z nichž stojí zčásti pouze prvá dvě. Ve stěnách se zachovaly některé románské architektonické články, především šest dobře zachovalých oken i s ostěním. Obdélníková okna se rozšiřovala směrem dovnitř, kde byla sklenuta tesanými kameny do půlkruhu. Zejména obě okna severní stěny, z nichž spodní v prvém patře je ještě rozděleno zděným pilířkem na dvě čtverhranná menší okénka, jsou pěknou ukázkou raně středověkého stavebního detailu. Ve východní a jižní stěně se zachovala okna v prvním patře, okenní otvory s ostěním jsou také v jejich přízemí. Východní přízemní okno je zvenku zasypáno. Na úrovni prvního patra obíhá kolem vnitřních stěn věže kamenný ochoz, nad nímž je vidět v severovýchodním rohu zbytek kamenného krbu. Do proražení nového vchodu v přízemí jižní zdi v polovině 16. století byla věž přístupná pouze z prvního patra, kde je dodnes zachovalý půlkruhový portálek na západní stěně u severozápadního nároží. Do něj se vstupovalo z tzv. pechhausu, soudobého patrového obdélníkového přístavku, který sloužil patrně jako obydlí strážných. Z přístěnku dnes stojí pouze přízemí, uvnitř je kromě kamenného prevétu se schody ve výklenku na severní straně ještě v hlavní stěně půlkruhový oblouk sklenutý masivními klenáky. Věž byla nepochybně sídlem purkrabího či držitele hradu. Zchátralou stavbu i opevnění se marně pokusil udržet v 70. až 80. letech 16. století Adam ze Švamberka výstavbou pilíře na severovýchodním nároží. Materiál na dosud stojící pilíř a opravy hradeb se bral bezohledně přímo z věže, jejích krbů a ostění, a tak se její vnitřní devastace jen dovršila. Celek věže se však zachoval až do roku 1711, kdy došlo následkem úderu blesku k sesutí jihozápadního, nejvíce počasí vystaveného nároží. Zbytky věže byly částečně zajištěny opravou v roce 1923.
Další části tzv. horního či zadního hradu však zmizely téměř beze stopy stejně jako celý tzv. dolní či přední hrad. Částečnou představu o hradní architektuře a opevnění je možno si udělat ze zprávy pro královského prokurátora o stavu hradu z roku 1592. K hornímu hradu býval přístup z jižnějšího, dolního hradu „skalními vraty“, uměle prolomenou branou ve skalnatém hřebenu, kdysi přepaženou dřevem. Tato část zahrnovala kromě velké věže dvě obdélníková hospodářská stavení na západě, baštu s kapličkou a studnu blízko brány (zasypanou roku 1880). Přední část, tzv. dolní hrad, měla dvě nádvoří s dvěma branami. Do prvního nádvoří se vcházelo od městečka branou v jihovýchodním rohu, od ní napravo stávaly za Švamberků zděné stáje. Další brána střežila vchod do druhého nádvoří, odkud se chodilo do horního hradu. V jihozápadním rohu druhého nádvoří bývalo v hradbách čtvercové stavení, sídlo správy dolního hradu. Tato dolní část hradu byla o něco větší než horní hrad a vznikla také mnohem později, až koncem 15. století. Oba díly hradu však vždy tvořily celistvou fortifikační jednotku. Hradní areál ve tvaru nepravidelného pětiúhelníku obklopovaly souvislé kamenné hradby posílené na jižní, nejpřístupnější straně příkopy a válcovou věží ve zdi druhého nádvoří. Také městečko pod hradem změnilo za staletí svou tvář a jen pozdně gotický farní kostel sv. Jiří s mohutnou hranolovou věží v západním průčelí svědčí o starobylosti přimdeckého podhradí.
Hrad Přimda byl pro svou historickou i architektonickou hodnotu prohlášen za národní kulturní památku.
Zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Západní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1985