Dnešní zámek Houska byl původně hradem, který se připomíná poprvé v roce 1316. Dal jej postavit někdy mezi lety 1280 – 1290 Hynek z Dubé. Bylo to v době, kdy zdejší území sice právně ještě patřilo českému králi, kdy však už páni z Dubé, využívající rozvrácených poměrů v zemi po smrti Přemysla Otakara II., rozšiřovali svoji državu v kraji pod Bezdězem. Území kolem Housky sousedilo s Hynkovým rodovým panstvím Dubou a mělo proto pro něho značný význam. To vysvětluje, proč dal uprostřed zatím málo osídlené krajiny postavit hrad, i když mu ještě nepatřila; byl však přesvědčen, že ji získá za věrné služby mladému králi Václavovi II. Hynek byl rozhodným odpůrcem Oty Braniborského, bojoval proti jeho loupeživým rotám a později podporoval i Václavovu velmocenskou zahraniční politiku. Proto mu král udělil již ruku 1292 ves Kuřívody, hodnost pražského purkrabího a po roce 1300 mu dal v zástavu i královský hrad Bezděz. To však měl Hynek již v zástavě i kraj kolem Housky, takže se jeho država v této oblasti značně rozšířila.
Bezpečnost hradu zajišťovala především jeho poloha. Téměř kolmé stěny skály, na které byl postaven, chránily hrad ze tří stran, pouze jižní stranu, z které byl přístup do hradu, bylo nutno opevnit. Cesta vedla nejprve na předhradí bráněné příkopem a zdí, kde pravděpodobně stály hospodářské budovy. Odtud se šlo do vnitřního hradu přes nový příkop vytesaný ve skále branou, střeženou po pravé straně mohutnou hranolovou věží, postavenou na skále vystupující až do druhého patra hradu. Opevnění doplňoval ještě parkán. Průjezdem za branou se vstupovalo na vnitřní nádvoří obklopené ze všech stran hradními budovami. Byla tedy pro stavbu zvolena podobná základní půdorysná dispozice jako u královských hradů Písku a Zvíkova, ovšem ve vnitřním rozdělení budov jsou proti těmto vzorům některé podstatné změny. Stavbu Housky prováděla huť, která dříve pracovala na Bezdězu, a použila i zde některé stavební prvky typické pro Bezděz. Především tu nebyl velký sál, aula a západní i východní křídlo tvořila střední síň o dvou klenebních polích s čtvercovými komorami po obou stranách. Jedna z nich byla obytná s krbem, druhá byla vyložena dřevěným srubem, což zajišťovalo lepší tepelnou izolaci místnosti sloužící pravděpodobně jako ložnice. Severní křídlo nemělo střední síň, v jeho západní části byly dvě komory, východní polovinu zabírala kaple, která prostupovala dvěma podlažími. Vertikálně byla stavba členěna na přízemí, kde byly pravděpodobně komory osvětlované úzkými střílnovými okénky a opatřené plochými stropy, první patro, kde byly hlavní obytné místnosti klenuté, asi 6 m vysoké a osvětlované hrotitými okny s kružbami, na podobné, o něco nižší druhé patro a nízké podstřešní patro s řadou sdružených okének do nádvoří. Jednotlivá poschodí hradu nebyla spojena schodištěm uvnitř stavby, ale přístup do nich byl z nádvoří po dřevěných pavlačích zavěšených na kamenných krakorcích.Nejpozoruhodnějším prostorem hradu Housky byla vysoká jednolodní kaple uzavřená na východě pěti stranami osmiúhelníku. Západní stranu zakončovala tribuna přístupná jednak portálkem z vnější dřevěné pavlače, jednak točitým schodištěm z dolní části kaple. Klenba nad západní částí byla šestidílná a její přípory, stejně jako v závěru kaple, dosahovaly až k zemi a členily tak plochu zdi. V přízemí východní části byly raně gotické sedilie, zaklenuté do trojlistů na konzolách. Výzdobu kaple doplňovaly fresky asi z 30. let 14. století, jejichž zbytky byly objeveny v roce 1929. Malby měly jednotnou ideovou i uměleckou koncepci a pokrývají stěny kaple v pásu z obdélníkových polí oddělených příporami na jižní a západní straně ve třech pásech za sebou. Ústředním výjevem je obraz Ukřižování, námět v této době nepříliš obvyklý, umístěný na východní stranu polygonového závěru. Z obou stran jsou postavy světců, snad apoštolů, volně seskupeny jako svědkové výjevu na Kalvárii. Před apoštoly je zachován fragment hlavy, snad z postavy donátora. Na stěnách jsou zobrazeny výjevy ze života P. Marie a pašijové scény. Na každé straně lodi jsou proti sobě umístěny velké postavy archanděla Michaela vážícího lidské duše a bojujícího s drakem jako symbolem zla. Nad tribunou byla postava sv. Kryštofa v nadživotní velikosti a dnes již nezřetelné postavy světic. Také oblé stěny schodiště byly pokryty nyní málo srozumitelnou alegorickou malbou, možná že jde o boj dobra se zlem, a malované byly pravděpodobně i sedilie a přípory klenby. Housecké fresky jsou nejen ojedinělým svědectvím, jak vypadala v našich zemích výzdoba hradních kaplí, ale jejich cenu je nutno hledat v neobyčejně vysoké umělecké kvalitě, která je řadí mezi nejpozoruhodnější díla monumentálního malířství tehdejší střední Evropy.
Historie hradu
Neznámým donátorem z maleb v kapli hradu Houska by mohl být nejmladší syn Hynka z Dubé, také Hynek, kterého však obecně nazývali Hynáček. Objevuje se jako první majitel hradu a v roce 1316, kdy společně se starším bratrem Hynkem, zvaným Berkou, a jinými přáteli a členy rodu Rohovců ručil králi Janovi Lucemburskému za smír s Jindřichem z Lipé. Příměří však nebylo trvalé, boje vypukly v krátkém čase znovu a v nich, podle pozdějších zpráv, našel smrt i Hynáček z Housky. Jeho majetek přešel na staršího bratra Hynka Berku z Dubé, který dovedl své statky ve zmatcích tehdejší doby podstatně rozmnožit, i když na samém sklonku jeho života Karel IV. vyplatil královský Bezděz ze zástavy a souvislý velkostatek Berků byl tak jednou provždy roztržen.
Podobně i housecké zboží se značně ztenčilo za mladšího synka Hynka Berky, také Hynka, který se později nazýval Jindřich a měl přízvisko Jednooký. V roce 1352 byl nucen přenechat královské komoře Mšeno, které měl dosud v zástavě. Zbylý majetek byl však i tak dostatečně velký, zejména když někdy po roce 1383 přikoupil Jindřich od Haška z Lemberka ještě panství Jablonné, takže jej mohl rozdělit mezi svých šest synů. Po Jindřichově smrti připadla Houska jeho třetímu synovi Jindřichovi, řečenému Berka nebo i Beroušek. Ten se v letech 1406 – 1408 objevuje jako přísedící zemského soudu, ale potom nezastával žádné veřejné funkce. V husitských válkách nevystupoval nijak do popředí. Zúčastnil se sice čáslavského sněmu, kde byly přijaty čtyři pražské artikuly a císař Zikmund zbaven trůnu, ale není jisté, zda i on se závěry sněmu souhlasil. K opatrnosti a k zachování věrnosti císaři Zikmundovi ho nutily přinejmenším ohledy na mocné sousedy – Jana z Michalovi na Bezdězu a Jana z Vartemberka na Ralsku. Nevystupoval ani proti husitům a nezúčastňoval se také sjezdů, kde se proti nim jednalo. Výjimkou je jeho účast na sněmu pánů obou stran v Praze roku 1424, ale ani zde se neví o nějaké jeho aktivitě. Tak se mu podařilo, možná i díky tomu, že jeho bratr Jindřich, který držel hrad Jestřebí, byl přívržencem husitů, překonat válečné zmatky bez škody na majetku. Naposledy je o něm zmínka (pokud se nejedná již o jeho syna) roku 1428, kdy je uveden jako svědek na zápisu arcibiskupa Konráda z Vechty a bratrů Smiřických. V roce 1430 byl již pánem na Housce starší z jeho svou synů, opět Hynek nebo Jindřich. Ale to se již vláda Berků na Housce chýlila ke konci.
V roce 1432 prodal Jindřich panství i hrad Housku Janovi ze Smiřic. Nový majitel pocházel z nižší šlechty, z rodu dosud málo významného, který vděčil za svůj vzestup jen době, v níž žil. Prvotní nadšení pro Jana Husa u něho brzy vyprchalo a začal se starat především o světské statky. Není jasné, jakým způsobem se dostal do služeb pražanů (pravděpodobně přitáhl roku 1420 se zástupem orebitů pod velením Hynka Krušiny z Lichtenburka), ale již roku 1421 se stal jejich hejtmanem na Mělníce a byly mu svěřovány do správy statky dobyté na příslušnících strany podjednou. Ještě na sklonku roku 1421 se dal pod jeho ochranu se svými statky i pražský arcibiskup Konrád z Vechty, protože mu přestup ke kalichu jeho zboží nezajistil. Arcibiskupská Roudnice se stala nadlouho jádrem moci Jana Smiřického. Záhy se postavil na stranu nejumírněnějších pražanů, roku 1422 byl mezi rozhodčími, kteří měli řešit rozpory mezi Janem Želivským a jeho protivníky, a roku 1423 byl na sjezdu kališníků v Praze, bez táborů a proti nim, zvolem mezi 12 hejtmanů, kteří měli spravovat zemi.
V následujícíh bojích stál již přímo v řadách protivníků Jana Žižky. Po Žižkově smrti byl roku 1425, po smíru uzavřeném pod Vožicí, opět mezi rozhodčími, kteří měli řešit sporné záležitosti. Patřil mezi přívržence knížete Zikmunda Korybutoviče a vyznamenal se ještě v bitvě u Ústí v roce 1426. Po Korybutově pádu vyústil vývoj Jana Smiřického v otevřenou zradu husitského hnutí. Spojil se s přívrženci císaře Zikmunda a pokusil se dokonce o reakční převrat v Praze. Jeho vpád do města s ostatními spiklenci skončil bez úspěchu a on sám byl přitom zajat a nějaký čas vězněn. V roce 1428 bojoval proti pražanům, později stál opět v řadách spojenců husitské pravice, a když se jednalo o dohodu s basilejským koncilem, byl mezi těmi, kdo byli ochotni k dohodě za každou cenu, ovšem za předpokladu, že jim budou potvrzeny jejich majetkové zisky. Po lipanské bitvě v roce 1434 se Jan Smiřický objevuje v okolí císaře Zikmunda a dosáhl toho, že mu bylo potvrzeno držení statků, kterých se dříve zmocnil. Jako jednoho z nejbohatších českých rytířů jej roku 1437 jmenoval Zikmund mezi šest hejtmanů, kteří měli spravovat zemi v době císařovy nepřítomnosti. Po Zikmundově smrti se Smiřický přiklonil na stranu jeho zetě Albrechta a usiloval o jeho zvolení českým králem. Jedním ze zemských správců zůstal Smiřický i v nastalém bezvládí po Albrechtově smrti (1439), i když jeho význam poklesl vzestupem moci Jiřího z Poděbrad. Při jednání o návrat krále Ladislava Pohrobka do Čech pustil se do nebezpečné intriky, která ho stála hlavu. Tajným listem osočil zemského správce Jiřího z Poděbrad, ale list se dostal do rukou protivníků, Jan smiřický byl obviněn ze zrady, odsouzen k smrti a 7. září 1453 popraven.
Houska však již zůstala v rukou jeho potomků, z nichž Jindřich byl v roce 1477 přijat do panského stavu v Čechách. Jeho syn Jan byl posledním majitelem panství z rodu smiřických, protože Housku v roce 1502 prodal jinému zbohatlému příslušníku nižší šlechty, Václavu Hrzánovi z Harasova. Po Václavově smrti zdědil Housku nejmladší z jeho tří synů Tobiáš Hrzán z Harasova. Hrtanové se nesnažili vyniknout ve veřejných funkcích, slyšíme o nich jen v době prvního protihabsburského odboje, kdy za svoji účast na sjezdu Boleslavského kraje byli v roce 1546 obesláni králem Ferdinandem I. k mimořádnému soudu, kde se hájili, že se nedopustili ničeho zlého. Proto se také nezúčastnili prvních dvou sjezdů, byli až na třetím sjezdu, ale to již bylo vítězství Ferdinanda I. v Německu známo, a tak jeho účastníci proti králi nic nepodnikli. Proto se Hrtanům podařilo smířit se s Ferdinandem I. a vyváznout beze škod na majetku. Zato byli častými hosty zemského soudu pro stálé spory se svými sousedy. V polovině 16. století se stal Tobiáš Hrzán z Harasova krajským hejtmanem rytířského stavu Boleslavského kraje a v Mladé Boleslavi si koupil dům vedle bývalého kláštera minoritů. Po Tobiášově smrti zdědil Housku jeho syn Václav Hrzán z Harasova, který byl příznivcem jednoty bratrské. Bratrům v Boleslavi vyměnil svůj dům, který potřebovali pro školu, za jiný, vedle bratrského sboru a pro dosazení bratrského kněze do Katusic se dostal do sporu s konzistoří. Většinou sídlil na Vrutici, kterou držel ještě za otcova života. Zemřel v roce 1584 a na Housce se stal pánem jeho syn Tobiáš Hrzán z Harrasova.
Za Hrzánů došlo k renesanční přestavbě hradu Housky, která podstatně změnila jeho vzhled i vnitřní rozdělení prostor. Kdy k tomu došlo, nelze s určitostí zjistit. Uvádí se, že přestavbu podnikl v l. 1584 – 1590 Tobiáš Hrzán, ale není vyloučeno, protože právě on nebyl nejlepším hospodářem a jeho finanční situace nebyla nijak skvělá, že šlo pouze o dokončení prací zahájených již za jeho děda, také Tobiáše Hrzána, který byl pokládán za velmi majetného příslušní nižší šlechty.
Po levé straně hlavního vchodu do hradu bylo postaveno schodiště, ploché stropy přízemních komor byly nahrazeny valenými a křížovými renesančními klenbami, úzká střílnová okénka byla rozšířena, první patro bylo po celém obvodu rozděleno na dvě podlaží vložením nové klenby, původní kružbová okna byla zazděna a prolomena nová, byla přestavěna komora vedle kaple a upraveno šnekové schodiště mezi kaplí a východním křídlem hradu. Dřevěné pavlače, které nyní pozbyly smyslu, byly odstraněny. Přestavba se nevyhnula ani kapli a její výzdobě. Původní nástěnné obrazy z 30. let 14. století byly již na počátku 15. století překryty novými freskami a pašijovými výjevy, ale nyní došlo k podstatnějším zásahům. Gotická klenba byla nahrazena renesanční a kaple byla ještě předělena plochým stropem na dvě patra. Byla odstraněna západní tribuna a ve dvou sedlinách prolomena nová okna; vchod do kaple byl ozdoben bosovaným renesančním portálem. Prostory zmenšené kaple byly také vymalovány, ale zachovaly se pouze stopy této výzdoby. Proměnu hradu na renesanční zámek dokončily štíty budov a rustiková a sgrafitová výzdoba stěn.
Komnata ve východním křídle, dříve mylně pokládaná za kapli, která má dodnes zachovanou původní gotickou křížovou klenbu, byla na sklonku 16. století vyzdobena renesančními malbami. Strop byl pokryt rozvilinovým ornamentem, mezi kterým jsou vymalovány erby pánů z Koldic, Rohovců, pravděpodobně Berků, dále Krajířů z Krajku, pánů z Házmburk a ze Šternberka. Západní stěnu pokrývá obraz, v jehož pozadí je blíže neurčitelný hrad, lovecké výjevy a v popředí průvod, snad svatební nebo vítání nové paní hradu Elišky Kracko z Dubé, manželky Tobiáše Hrzána. Na východní straně je opět obraz hradu se scénami z lovu na medvěda. Jižní stěna je pokryta obrazem hornaté krajiny s tvrzí, vesnickými chalupami a mlýnem na potoce, kam žene sedlák osla s pytlem obilí, a v popředí pronásleduje lovec se smečkou chrtů jelena. Na severu, kde je ještě zachován sopouch krbu, jsour erby Elišky Mracké z Dubé a Tobiáše Hrzána z Harasova a na stěně pak obraz hradu Housky s lesnatou krajinou a loveckými výjevy. Podle erbů a scény vítání hradní paní můžeme usuzovat, že výzdoba byla pořízena pravděpodobně k oslavě sňatku Tobiáše Hrzána s Eliškou Mrackou, který byl uzavřen okolo roku 1584.
Tobiášovi se na Housce nehospodařilo dobře, a když se mu naskytla možnost koupit statek Vysokou Libeň v sousedství hrzánovské Vrutice, rozhodl se odlehlejší Housku prodat. Jako kupec se roku 1594 nabídl vartemberský úředník z Doks Damián z Pejcldorfu. Snad by se mu smělá koupě jako hospodářskému odborníkovi podařila, i když valnou část kupní ceny si musel vypůjčit, a časem by vybředl i z dluhů, ale brzy zemřel. Vdova Bohunka, rozená Kelbiová z Geisingu, dlouho zápasila o udržení panství, ale když se jí nevyvedlo ani druhé manželství s Volfem Kryštofem z Šénu, který ji zavlekl do nových sporů se sousedy, rezignovala a panství prodala v roce 1616 Václavovi staršímu Berkovi z Dubé.
A tak se stal majitelem houseckého panství opět příslušník panského rodu, který hrad založil. Bylo to však jen na několik let. Za stavovského povstání proti císaři Ferdinandovi II. byl majitel Housky zvolen v roce 1618 jedním z třiceti direktorů, téhož roku jednal s moravskými stavy a po smrti císaře Matyáše doporučoval na sněmu Ferdinandovo sesazení a volbu Fridricha Falckého českým králem. Měl podíl i na jednání o spolek se Slezany a po příchodu nově zvoleného krále do Prahy byl jmenován nejvyšším zemským sudím. Ještě roku 1620 jednal neúspěšně v Drážďanech se saským kurfiřtem Janem Jiřím o jeho neutralitě v konfliktu. Po bělohorské katastrofě nečekal na milost vítěze a opustil zemi.
Jeho konfiskované statky, mezi nimi i panství a hrad Housku, koupil roku 1622 Adam mladší z Valdštejna, který je však ještě téhož roku vyměnil s Albrechtem z Valdštejna za jiné statky v jižní část Boleslavského kraje. Houska se nestala lenním statkem frýdlantského vévodství, ale Albrecht z Valdštejna ji připojil ke svým komorním statkům. Panství spravovali hejtmani, kterým působilo mnoho starostí vření mezi poddanými, zvláště když hrozil vpád Sasů nebo Švédů do země. Po zavraždění Albrechta z Valdštejna připadly roku 1635 statky Vidim a Houska do společného vlastnictví generálnímu strážmistru Janovi Böckovi, Veronice ze Sulzu a Hypolitě z Hofkirchenu na úhradu jejich pohledávek u císařské pokladny. Společné držení majetku zúčastněným nevyhovovalo a tak dosáhl generál Böck toho, že mu byla přiřčena Vidim a Houska zůstala ve společném vlastnictví zbývajících spolumajitelek. Složité majetkové poměry, kdy části panství dědili příslušníci různých rodů, trvaly až do konce 17. století.
Krátce po skončení třicetileté války hrozilo Housce nové nebezpečí. Podle dobrozdání generálního strážmistra Jana von Cron měly být zničeny některé hrady a zámky, aby se při možném válečném konfliktu nemohly stát opěrným bodem nepřítele v zemi, a Houska byla mezi nimi. Situaci komplikoval právě probíhající dědický spor o panství. Krajští hejtmani s demolicí Housky souhlasili, a protože ani místodržící neměli námitky a vydali rozkaz k zboření, zdálo se, že osud Housky bude zpečetěn. Proti tomu se postavili zplnomocněnci dědiců panství Hofkirchů a dosáhli toho, že roku 1658 nebyly na základě dobrozdání inženýra Pieroniho zbořeny hlavní budovy zámku, ale jen poplužní dvůr před zámkem, jehož zdivem byly zasypány příkopy, dále věž, která byla stejně na spadnutí a všechny hradby a bašty.
Na sklonku 17. století, když jménem sirotků de Souches spravoval panství Housku hrabě Althan, došlo k nepokojům poddaných, kteří se vzepřeli proti zvýšeným robotám, ale spor s vrchnostenským hejtmanem skončil jejich potrestáním. Hrabě Altahn požádal potom zemský soud o souhlas k prodeji panství a roku 1700 je koupil majitel sousedního Nového Zámku Jan Vilém Kounic. Za Kouniců přestala Houska sloužit jako sídlo vrchnosti a byla jen nouzově udržována. Na zámku bydlel pouze úředník.
Teprve v roce 1823 dal Vincenc Karel Kounic Housku opravit a upravit k obývání. Tehdy byly postaveny kamenné pavlače kolem nádvoří, sneseny renesanční štíty, postavena nízká střecha s věžičkou, jež se zachovala až do současnosti, prolomena nová okna a nově omítnuty budovy. Po ukončení oprav zde byl hostem známý hvězdář David.
V rodu Kouniců zůstala Houska do roku 1897, kdy ji získala princezna Hohenlohová. Po její smrti zdědila panství hraběnka Eleonora Andrássyová a od ní koupil Housku v roce 1924 prezident Škodových závodů Josef Šimonek. V letech 1929 až 1930 byl hrad opravován a byly objeveny a restaurovány zbytky gotických maleb a architektonických článků. Po opravách byl až do roku 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Poté byl hrad, díky své poloze v Sudetech, do roku 1945 využíván německou armádou, od roku 1950 zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Hrad byl počátkem 90. let předán Instavu Praha, poté vydán v restitucích původním majitelům. Těmi jsou pan Ing. Jaromír Šimonek a paní MUDr. Blanka Horová, kteří dnes velice úspěšně napravují výsledky čtyřicetileté péče státu o památku, která je zejména díky původní gotické hradní kapli hodnocena jako přinejmenším středoevropský unikát (malby – přelom 13. a 14. století).