Na skalnatém pískovcovém hřebeni nad Rašovickým potokem a nad druhým menším údolím směrem k Rašovicím se zachovaly rozsáhlé zříceniny středověkého hradu, který se nazýval Hrádek, Hradec, Hradišťko nebo i Helfenburk. Přístup k němu vede pouze od východu, a proto zde byl v pískovci vykopán příkop, k němuž směřovaly dvě cesty, jedna z údolí potoka od Uštěka, druhá od Rašovic.
Historie hradu
Hrad patřil mezi největší v severních Čechách. Vznikl nejspíše po polovině 14. století, ale dnes již nelze zjistit, co se z této první fáze zachovalo. Dějiny hradu jsou velmi pestré a zajímavé. Byl postaven na území, které před polovinou 14. století propůjčil král Jan Lucemburský jako léno členům rodu Ronovců, pánům z Klinštejna. Jan z Klinštejna zde před roku 1375 postavil malý hrad, který přejmenoval na Helfenburk a začal se po něm psát.
V těsném sousedství hradu, okolo Blíževedel, mělo pražské biskupství již od konce 13. století zboží, které bylo spravováno z hradu Hřídelíku. Purkrabí pražského biskupa na něm sídlili až do roku 1375. Krátce předtím získalo arcibiskupství i městečko Hošťku a mělo proto v úmyslu vytvořit na pravém břehu Labe souvislou državu, navazující přes řeku na staré biskupské panství Roudnici. Pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi (1364–1378) proto koupil od Jana z Helfenburku nově postavený hrad Helfenburk, který je tak doložen poprvé, a učinil ho středem nového panství pro všechna arcibiskupská panství na pravém břehu Labe. Patřilo k němu 13 vesnic a městečko Hošťka a Blíževedly. Arcibiskup vytvořil při Hrádku i manský systém.
V letech 1375–1379 došlo k první zásadní přestavbě hradu, která je dodnes patrná. Byly postaveny zejména hradby měřící v obvodu 277 m a vysoké 12 m, ukončené cimbuřím, v němž byly střílny. Po vnitřní straně hradeb probíhal ochoz. V této době byly postaveny i některé budovy a jiné vyhloubeny v pískovcovém skalnatém povrchu uvnitř hradeb.
Jana Očka vystřídal na arcibiskupském stolci jeho synovec Jan z Jenštejna bezesporu nejvýznamnější držitel Hrádku. I ten pokračoval v jeho zvelebování. V letech 1390–1395 dal postavit především hlavní věž a v téže době vzniklo i nové opevnění. V dalších obdobích byl ještě hrad upravován, ale základní podoba, rozvržení prostoru uvnitř hradu, se již až do jeho zániku podstatně nezměnily.
V letech 1383–1386 měl arcibiskup Jan z Jenštejna dlouhý spor s Hynkem z Helfenburka, dědicem a zřejmě synem prvního majitele Hrádku Jana z Klinštejna. Po prodeji v roce 1375 nebyly patrně dodrženy všechny podmínky a Hynek žádal náhradu, kterou nakonec přece jen získal. Již před tímto sporem nastala u vzdělaného Jenštejna velká změna. Až do svého těžkého onemocnění v roce 1380 to byl společenský a nádherymilovný muž, který užíval života plnými doušky. Když se však uzdravil, stal se z něho asketa. Opustil Prahu a většinu času trávil na Roudnici a zvláště na Hrádku, kde se postil, rozjímal a psal náboženské traktáty.
Jenštejn byl kancléřem krále Václav IV., ale již od roku 1380 vzrůstalo mezi nimi napětí, které propuklo plnou silou v roce 1384. Týkalo se církevních problémů, sporu s Litoměřicemi a s některými královými milci a především rozporu mezi světskou a církevní mocí. Král proto zbavil Jenštejna kancléřství a načas ho uvěznil na Karlštejně. Skryté nepřátelství však trvalo dále. Jenštejn jezdil v této době stále častěji na Hrádek. V roce 1392 opět vypukl prudký konflikt, týkající se zprvu jen sporu královských a arcibiskupských úředníků, ale brzy tento rámec přerostl. K nejvážnějšímu střetnutí došlo v otázce zřízení nového biskupství v Kladrubech, které prosazoval král Václav IV. Jeho konečným důsledkem bylo utopení generálního podkomořího Zikmunda Hulera. Jenštejn se necítil jist životem a proto odjel 23. dubna 1393 z Hrádku do Říma, kde však se svou žalobou na krále nepochodil. Zahanben a roztrpčen se vrátil do vlasti a opět to byl Hrádek, kde často pobýval. 2. června 1396 slavnostně vysvětil svého nástupce, jímž se stal jeho synovec Olbram ze Škvorce (1396–1402). Sám se opět uchýlil na Hrádek, kde napsal svou obranu a odkud odjel do Říma, kde však již v únoru 1400 zemřel.
Po Jenštejnově smrti se ujal Hrádku arcibiskup Olbram ze Škvorce, jehož vystřídal v roce 1402 známý bojovný arcibiskup Zbyněk Zajíc z Házmburka. Na Hrádku se působení arcibiskupa Zbyňka neprojevilo. Purkrabím zde byl za obou arcibiskupů Ludvík z Budišína (1400–1417). Ani Albík z Uničova, který byl pražským arcibiskupem jen několik měsíců, neměl k hrádku bližší vztah.
Teprve poslední arcibiskup, který seděl na Hrádku, zasáhl opět významně do českých dějin. Byl to Konrád z Vechty (1413–1431), rodák z Vestfálska, oblíbenec krále Václava IV., jehož si získal patrně znalostí alchymie a věštectví. Jeho vláda na Hrádku spadá již do husitských válek. Na pevný Hrádek byly už dříve převezeny některé klenoty, relikvie a knihy Svatovítského chrámu a pražských biskupů, mezi nimiž byl například i proslulý velký ostatkový kříž z ryzího zlata. Tyto neobyčejně cenné předměty byly chovány v hradní kapli. Některé z nich rozkázal Václav IV. převézt na Karlštejn, jiné přečkaly husitské bouře na Hrádku, kde byly uschovány až do roku 1480. Váhavý, bojácný a slabý arcibiskup Konrád z Vechty žil od výbuchu husitské revoluce téměř nepřetržitě na Roudnici a v roce 1421 se dokonce přiklonil k husitům a podepsal čtyři pražské artikuly. To mělo osudné následky nejen pro něj, ale i pro Hrádek. Když byl Konrád z Vechty římským papežem a císařem Zikmundem zavržen, rozhodl se dosavadní purkrabí na Hrádku, katolík Aleš z Malíkovic uposlechnout výzvy nepřátel husitů a zmocnil se Hrádku a celého panství, které držel až do roku 1424, kdy byl nakrátko vystřídán Půtou z Častolovic, po něm se Hrádku zmocnili příbuzní prvních držitelů bratři Jaroslav a Jindřich Berkové z Dubé. Brzy se však dohodli s Janem Smiřickým, pod jehož ochranu se dal Konrád z Vechty, když byl roce 1426 dán papežem do klatby. Jan Smiřický byl od roku 1427 hejtmanem na Roudnici a spravoval i Hrádek. Arcibiskup Konrád se na sklonku svého života odebral z Roudnice na Hrádek, kde 25. prosince 1431 zcela zapomenut zemřel a byl pravděpodobně pochován v hradní kapli. Jan Smiřický byl tedy až do své popravy 7. září 1453 zástavním pánem na Hrádku i na Roudnici.
Vdova po Janu Smiřickém prodala v roce 1456 zástavu na Roudnici a Hrádek za 4000 kop gr. čes. Jindřichu z Rožmberka, ale ten ji hned postoupil Zdeňku Konopišťskému ze Šternberka, čelnému představiteli odporu proti králi Jiřímu Poděbradskému. Král Jiří se proto rozhodl na jaře 1467 oblehnout šest nejdůležitějších šternberských hradů, k nimž patřily i Roudnice a Hrádek. První se vzdala Roudnice a asi současně s ní i Hrádek. Královští ukořistili na hradě nejen značné množství zbraní, ale i mnoho skvostů, které zde byly uschovány. Pan ze Šternberka se za to mstil loupením. Hrádek byl dán do zástavy věrnému přívrženci krále Jiřího, Petru Kuplíři ze Sulevic, který odtud válčil proti Zdeňkovi ze Šternberka, byl však nakonec zajat a uvězněn v Českých Budějovicích, které stála na Šternberkově straně. Teprve když v roce 1471 Petr Kaplíř slíbil, že propustí zajaté Zdeňkovy služebníky a vydá klenoty, knihy a další věci uložené na Hrádku, byl ze zajetí propuštěn. Kaplíř se pak ujal opět Hrádku, ale v roce 1475 ho prodal držiteli sousedního hradu Ronova Vilémovi z Ilburka.
Viléma z Ilburka vystřídal po jeho smrti roku 1489 syn Vilém II., který zemřel jako poslední mužský člen rodu v roce 1538. Mimo Hrádek a Ronov držel i Stvolínky, Lemberk a Oltářík. Jedinou jeho dědičkou se stala dcera Anna, provdaná za Jindřicha Kurzpacha z Trachenberku. Vdova po Vilému II., Anežka z Helfenburka, spravovala i Hrádek, sídlila však na tvrzi ve Stvolíkách, kde roce 1550 zemřela. Dcera Anna musela v letech 1557–1553 hájit své dědictví před komorním soudem, protože tehdejší zástavní držitel Roudnice Jan Kryštof z Tarnova chtěl vyplatit zástavu na Helfenburku a spojit tak obě bývalá arcibiskupská panství. Anně se však podařilo majetek uhájit pro své syny Viléma a Jindřicha Kurzpachy, kteří drželi nejdříve Hrádek společně. Po Vilémově smrti v roce 1575 dosáhl Jindřich od císaře Maximiliána II. dědičného potvrzení Hrádku, a tak arcibiskupská zástava skončila. Po Jindřichově smrti začali dědicové velký, ale zadlužený majetek Kurzpachů rozprodávat. V roce 1592 koupil Hrádek a několik okolních vsí Jan Sezima ze Sezimova Ústí na Úštěku. Když mu bylo roku 1622 jeho jmění konfiskováno pro účast na protihabsburském povstání, získali Hrádek jezuité, kteří si v liběšickém zámku zřídili rezidenci a učinili ji centrem svého panství.
Na Hrádku bydlelo již od 16. století jen panské služebnictvo. Na počátku třicetileté války byl úplně opuštěn, 18. listopadu 1620 ho vyplenili císařští vojáci a snad byl tehdy i zapálen. V průběhu války byl zřejmě dále pustošen, podobně jako sousední Ronov. Hrad začal rychle chátrat a brzy se zapomnělo i jeho původní jméno.
Kolem roku 1720 byla na Hrádku zřízena myslivna. Na počátku 19. století se staly romantické zříceniny cílem četných poutníků. Z roku 1820 je známo zatím nejstarší vyobrazení hradních zřícenin (hrabě Ludvík Buquoy). Hrádek navštívil i K. H. Mácha, který si zříceniny nakreslil, a v roce 1841 F. A. Heber, autor prvního moderního popisu a dějin hradu.
Po zrušení jezuitského řádu v roce 1773 patřil hrádek náboženskému a studijnímu fondu. Roku 1839 koupil celé liběšické panství Ferdinand Lobkovic, jehož vystřídal textilní průmyslník Josef Scroll. Ten dal v roce 1872 postavit na Hrádku novou hájenku spojenou s pohostinstvím pro návštěvníky. Hrad byl v letech 1887–1890 dále opravován (zejména věž), ale později se začal znovu rozpadat.
Dnes jsou ve vnitřním hradu jen malé zbytky zděných staveb. Zachovaly se však dosud sklepy, které mají dvě poschodí, horní o rozměrech 4 x 2,75 m a spodní 7,50 x 15 m. Ve spodním sklepě je otvor vedoucí k hradní studni. V roce 1967 začali dobrovolníci chátrající hrad od odborným vedením zabezpečovat. Byly opraveny hradby a věž a zahájen i průzkum objektu, který přinesl zajímavé výsledky, zejména při čištění 57 m hluboké hradní studny, kde byly nalezeny četné soudobé užitkové předměty.
Zdroj: Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Severní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1984
Do hradu se vstupovalo branou, k níž vedl přes příkop padací most a jíž mohl projet jen jeden jezdec. Nad branou jsou zachovány dva znaky, pražského arcibiskupství (zlaté břevno v černém poli) a znak arcibiskupa Jana z Jenštejna (dvě supí hlavy), dnes již silně poškozené a zvětralé. Vedle brány, kde jsou dosud vidět otvory po kladce, byla vpravo branka pro pěší, jíž se vstupovalo do malé strážnice, stojící na skále těsně za hradbami. Bránu chránila čtvercová hlavní věž hradu o rozměrech 6 x 6 m, stojící na 16 vysoké skále a vybudovaná z pískovce. Sama je vysoká 17,5 m, takže její celková výška činí 33,5 m. Nad věží býval původně ještě krov se střechou. Při úpravách v l. 1887 až 1890 dostala věž nové cimbuří. Do věže vedl původně jen jediný vchod, a to po visutém mostě z budovy vnitřního hradu nad hlubokým příkopem v parkánu. Druhý vchod v přízemí věže vznikl až v l. 1887–1890. Okna věže jsou na třech stranách, s výjimkou východní, nad vnějším příkopem. Ve věži byla tři podlaží s místnostmi. V prostředním patře byla místnost nejhonosnější, původně omítnutá a asi s nástěnnými malbami, která měla na třech stranách okna s kamenným ostěním. Zachovaly se po nich výklenky s kamennými lavicemi. Z této místnosti se vycházelo úzkými dvířky na pavlač, která spočívala na dvou mohutných krakorcích. Věží vedlo točité schodiště až do nejvyššího patra, jež poněkud přečnívalo nad vlastními zdmi věže. Hlavním úkolem věže bylo bránit vstup do hradu, ale sloužila i jako poslední útočiště obránců.
Do hradu vedla ještě druhá, tzv. dolní brána, umístěná rovně při východní straně hradeb, v místě, kde se vnější hradby prudce otáčely v pravém úhlu. Podpíral je dosud zachovalý mohutný pilíř. I k této bráně se muselo jet po padacím mostě přes příkop. Pouze touto dolní branou vjížděly do hradu povozy, které se tak dostaly do parkánu. Tam byly snad umístěny i některé hospodářské objekty. Je to určitá zvláštnost Hrádku, protože tím odpadlo předhradí. Jeho funkci plnil právě poměrně velký prostor mezi vnějšími hradbami a vlastním hradem, který byl chráněn jednak mohutnými skalami, jednak druhou, vnitřní hradbou, jež je dosud částečně zachovaná. Cesta od dolní brány vedla dále na západ parkánem, a nakonec se otáčela kolem skal do protisměru. Při západní straně byly hradby přerušeny vysokou otesanou skálou, která byla pojata do vnějšího opevnění. Za ní byla ve vnější hradbě (k jihovýchodu) malá výpadní branka. Na skále stávala patrně dřevěná věž, z níž vedl dřevěný můstek na osamocenou skálu před hradbami, kde bylo asi také jednouché opevnění.
Do vnitřního hradu, obehnaného hradbami a chráněného skalami, vedly z jihu, asi uprostřed hradeb, úzké točité dřevěné schody, položené na skalních stupních. Vnitřní nádvoří bylo temné a úzké a na jeho západní straně byla 57 m hluboká studna. Ve vnitřním hradě stálo několik budov, které měly většinou základy zapuštěné do skal a byly spojeny dřevěnými pavlačemi a chodbami. Uprostřed snad stál hradní palác, kde by měla být i hradní kaple, doložená prameny. Další objekty sloužily asi rovněž k obývání a při objektu u severní vnitřní zdi stála na skále další, zřejmě opět dřevěná věž. Z paláce se vstupovalo po pavlači do dnes již zaniklé budovy umístěné na nejvyšší skále uvnitř hradu. Vedla z ní již zmíněná pavlač do hlavní věže nad vstupní branou.