Hrad Bítov leží na ostrohu, který vytvářejí řeky Želetavky a Dyje, jejichž údolí dnes tvoří součást vranovského přehradního jezera. Pod hladinou jezera zmizelo městečko ležící v původním podhradí i s farním kostelem sv. Václava, jehož sakristie byla zbytkem románské rotundy.
Dokumenty o stavením vývoji hradu Bítova jsou mladší než písemné zprávy o jeho existenci. Velká břitová věž na nádvoří, dnes zčásti pobořená, má v přízemí zdivo, které představuje nejstarší dochovanou část hradu, asi ze začátku 13. století. Jde patrně o vůbec nejstarší příklad tohoto typu věže u nás a lze přepokládat, že přímým vzorem zprostředkovaným velkými klášterními hutěmi byly raně gotické stavby ve Francii. K věži přiléhaly hradní budovy a zdi, dnes již zbořené a pohlcené stavebními terénními úpravami. V předhradí stával na místě svatyně sv. Václava původní vekofarní kostel.
Koncem 13. nebo začátkem 14. století byl dosavadní hrad přestavěn na raně gotický: protáhlý areál ostrohu obklíčil pás hradeb a na východní straně byl vybudován palás s klínovou šíjí. Existence dvou břitových věží stejně jako celková orientace zřejmě souvisí s původní přístupovou trasou k hradu, později změněnou. V té době byl hrad bezpochyby bezpečně zajištěn z východu, čímž strategicky ovládal celý zákrut údolí řeky Želetavky. Jihozápadně a severozápadně se rozkládaly na širokém sklanatém ostrohu hradní budovy, které svou trojúhelníkovou koncepcí připomínají výstavbu královských hradů Křivoklátu či Lichnice v Železných horách. Zachovalé nepatrné zbytky dvorce, původních středověkých gotických střílnovitých okének a zazděný portálek ve sklepech severního křídla dnešního paláce jsou svědectvím rozmachu stavitelství v době Přemysla Otakara II. Raně gotickou podobu s charakteristickou bohatou siluetou si Bítov podržel asi po celé 14. století, i když se zdá pravděpodobné, že obohatil svůj půdorys. Dokladem toho by byla stavba nové hradní kaple, či spíš asi její úplná přestavba, kladená k roku 1344.
Koncem 15. a začátkem 16. století byl hrad přestavován; přestavba sjednotila jeho starší části, dosud navzájem oddělené, ve dvoupatrový palác nepravidelné dispozice s novou hranolovou věží na jihovýchodě. Současně bylo také zdokonaleno opevnění hradu. Na vlastní jádro navázalo hospodářské křídlo s pivovarem ve druhém velkém nádvoří. V přízemí nové čtyřhranné hlavní věže byl vybudován průjezd, který se stal těžištěm strážní služby a obrany. Také přístup do hradu vznikl v místech, jichž se používá dodnes. Takto upravený Bítov byl považován v roce 1566 za jeden z nejbezpečnějších pohraničních hradů.Vlivem vývoje válečné techniky ztrácel hrad svůj strategický význam, stával se nepohodlným a byl využíván jen pro hospodářské účely. Svědectvím toho je i přeměna někdejší charakteristické raně gotické klínové věže na vězení.
Stavební vývoj Bítova uzavřela rozsáhlá novogotická obnova hradu, zahájená v polovině 30. let 19. století Jindřichem Daunem a dokončená roku 1863. Přízemí hradní paláce zaujala velká salla terrena a upraveno bylo i první patro, jehož místnosti dekoroval vídeňský malíř A. Schüller hodnotnými iluzívními malbami (výzdoba tanečního sálu je datována rokem 1853). Již roku 1845 přebudoval vídeňský stavitel A. Rücker zámeckou kapli. Do téže doby spadá i proměna hradního okolí v přírodní park s pseudogotickými doplňky a dvě nové zahrady na parkánu vedle paláce a parková úprava v západní části hradu. Kolem hradní cesty byla vysázena lipová alej.
Historie hradu
Na někdejší starobylé osídlení doby velkomoravské navázalo v 11. století budování břetislavské soustavy strategických hradů, chránících jižní hranici českého státu. V té době vznikl i hrad Bítov; funkci hranice naznačuje i patrocinium sv. Václava. První písemnou zprávu o Bítově nacházíme ve falzu staroboleslavské kapituly hlásícím se k roku 1046, které však pochází z 13. století; o samotném hradě se dovídáme v roce 1185 ze zprávy kronikáře Jarlocha Milevského, kdy Borovsko za válek mezi moravským markrabětem Konrádem Otou a českým knížetem Bedřichem bylo popleněno českým vojskem.
O strategickém významu hradu Bítova svědčilo i to, že k němu náleželo Slavonicko, Dačicko, Jemnicko, ba i Telčsko až k pramenům Jihlavy. Hrad byl sídlem jednoho ze šesti moravských krajských úředníků, který měl nad krajem neomezenou moc. Svědectvím o významu Bítova v této době jsou jména kastelánů a komorníků, zachovaná v písemných pramenech 13. století: v letech 1222 – 1228 kastelán Ben de Wetow, v letech 1226 – 1228 Dětřich z Bítova, jehož synem byl pozdější borovský komorník Hrut z Bítova, který se připomíná zejména v letech 1239 – 1253 pod jménem Ruto či Kernto. Vedle nich vystupuje v roce 1227 jako sudí Bartis, zakladatel města Jemnice Petr, zvaný rektor borovské provincie, v roce 1233 Beneda z Bítova a v roce 1234 bítovský komorník Vilém.
Za válek proti českému králi Václavu I. opanoval Bítov v roce 1223 rakouský vévoda Fridrich, který jej však musel opět vrátit. Od roku 1253 byl na Bítově kastelánem a komorníkem Smil z Bílkova. V Ietech 1260 – 1268 spravoval hrad komorník Idík z Úpy, předek pánů ze Švábenic, a po něm jeho syn Všebor. V Ietech 1278 – 1283 se uvádí jako bítovský komorník Artleb z Bubna a v roce 1284 Jaroslav ze Šternberka.
Když Rudolf Habsburský obsadil po bitvě na Moravském poli v roce 1278 Moravu, byl borovským kastelánem opět Smil z Bílkova, avšak komorníkem se stal rakouský šlechtic Štěpán z Maisavy (Meissau). Koncem 13. století byl borovským purkrabím Raimund z Lichtenburka, který se stal v roce 1298 moravským zemským hejtmanem. V témž roce se staroboleslavská kapitula zřekla svých desátků z Bítovska.
Ve 13. století došlo několikrát ke spojení bítovského komornického úradu se znojemským a koncem tohoto století byly i ostatní královské úřady na hradě Bítově spojeny se znojemskými. Připomíná se například znojemský komorník Matouš z Černé Hory. Tyto úřady na Bítově zanikly, když král Jindřich Korutanský udělil Bítov v roce 1307 lénem Raimundu z Lichtenburka.
Ve 14. století drželi hrad Smil, Čeněk a Jan z Lichtenburka. Moravský markrabě Karel IV. povolil všem třem bratřím, aby si lenní hrady Bítov a Cornštejn rozdělili na tři díly, a Smilovi zastavil Stařeč, Brtnici a Rouchovany. Posloupnost dalších majitelů všech tří dílu z rodu Lichtenburků, v jejichž držení hrad zůstal po celé 14. století, lze stěží učinit. Smil a Jan z Lichtenburka se už v roce 1400 postavili na stranu krále Zikmunda a za husitské revoluce bojovali v roce 1420 spolu s bratrem Jiřím z Bítova a s jinými moravskými šlechtici v jeho vojsku pod Vyšehradem. V tomto boji Jiří zahynul a Jan upadl do zajetí, z něhož se však vykoupil.
V té době bylo nutno zpevnit fortifikační soustavu hradu na východní straně, z hlediska obrany nejcitlivější, dvěma hranolovými věžemi s klínovou štítovou zdí.
Jan z Lichtenburka přistoupil v roce 1421 k zemskému míru na Moravě spolu se Štěpánem, Smilem a jeho bratrancem Jiřím z Bítova a v roce 1343 jej potvrdil znovu. Smilův bratr Jan z Bítova byl po celou dobu husitských válek protivníkem kališníků, když mu však nebyly nahrazeny škody, které utrpěl za pomoc Zikmundovi a Albrechotvi Rakouskému, vypověděl válku císaři Fridrichovi, poručníku Ladislava Pohrobka, pobořil rakouské hrady Grub a Tresiedl a přilehlé okolí zpustošil. Mír mezi spornými stranami byl ujednán ve Znojmě v roce 1441 a Janovi bylo přislíbeno, že mu bude dlužná částka nahrazena a navíc přidáno odškodné. Smil starší z Lichtenburka na Bítově se připomíná ještě v roce 1436. Tehdy však je už také znám Smil mladší a Jan z Bítova na Cornštejně. Smil mladší přistoupil v roce 1440 k moravskému landfrídu a v roce 1446 se jako jeden ze čtyř vyjednávačů zúčastnil ve Znojmě rokování moravských stavů s rakouskými.
Lichtenburkové drželi Bítov ještě celé 15. století. Jejich postavení však bylo ohroženo za odboje Hynka Bítovského z Lichtenburka proti králi Jiřímu z Poděbrad v letech 1463–1465, kdy byl zničen hrad Cornštejn. Roku 1491 propustil král Vladislav II. Jindřichu z Lichtenburka na Bítově a jeho synům Burianu a dalším z lenního závazku hrad Bítov s farou, městečko Bítovec (zaniklo) s farou, další vesnice a statky; současně král potvrdil hradu Bítovu manské právo.
Tohoto práva použil Půta z Lichtenburka, když Zikmundu Krkvicarovi z Nové Vsi propustil v roce 1494 z manství tvrz v Lubnici. V roce 1504 drželi Bítov Burian a Jindřich z Lichtenburka, kteří s Labrechtem z Bítova přistoupili k jednotě moravských stavů. Jichřich zdědil v roce 1499 Vranov a o rok později koupil Cornštejn; Bítov vlastnil ještě v roce 1538.
Po Jindřichu z Lichtenburka držel bítovské panství v letech 1545–1547 jeho syn Václav mladší z Lichtenburka, do roku 1570 pak Albrecht Bítovský z Lichtenburka a po něm do roku 1572 Jindřich Bítovský z Lichtenburka, jímž tento starobylý moravský rod vymřel po meči. Albrechtův a Jindřichův náhrobek se zachoval v hradní kapli.
Poslední lichtenburská držitelka nejstaršího rodového zboží Hronoviců na Moravě, Jindřichova neteř Ludmila Bítovská z Lichtenburka, prodala v roce 1576 Bítov se vším zbožím Volfu Strejnovi ze Švarcenavy, který v roce 1617 prodal panství moravskému hafrychtéři Fridrichu Jankovskému z Vlašimi. Fridrich Jankovský držel také Jemnici a přikoupil ještě některé další statky. Dědictví po něm se ujala jeho manželka Justina z Vlašimi. Jejich syn Hynek (zemřel 1653), na něhož upomíná náhrobní kámen v kapli, rozšířené v roce 1638, byl autorem trojdílného zvěrolékařského díla Apotéka koňská (1650). Dalším držitelem hradu z rodu Jankovských z Vlašimi byl Maxmilián Arnošt Jankovský, který zemřel v roce 1736. Rod Vlašimských dodnes připomíná sbírka zbraní, vzácně zdobených pušek, moždířů i děl.
Dědictvím získala panství Hynkova dcera Johanka, provdaná hraběnka z Kounic, a jeho zeď hradbě Maximilián Daun. Avšak po smrti Johanky připadlo v roce 1755 celé jmění Vlašimských hraběti Daunovi, za něhož došlo k úpravě několika místností v patře paláce. Daunové, jimž náležely kromě Bítova také Jemnice, Skalice, Horní Kounice, Slatina a Halenkov, vlastnili Bítov až do vymření rodu po meči hrabětem Otakarem Daunem v roce 1904.
Na nově upraveném hradě se po vymření rodu Daunů rychle vystřídali Haugvicové, Zamoyští a Radzivillové. Roku 1912 koupil Bítov spolumajitel známé porcelánky ve Slavkově u Karlových Varů, baron Haas z Haasenfeldu, jehož syn Jiří byl také posledním soukromým majitelem hradu. Roku 1945 přešel hrad do majetku československého státu.
Zdroj: Wikipedie a Hrady, zámky a tvrze v Čechách na Moravě a ve Slezsku – Jižní Morava, Nakladatelství Svoboda, Praha 1981